Jdi na obsah Jdi na menu
 


Motu proprio papeže Beneditka XVI. Summorum pontificum

27. 11. 2007

Bylo vždy starostí papežů až do dnešních dnů, aby Kristova Církev vzdávala božskému majestátu důstojný kult „ke chvále a slávě jeho Jména“ a „k požehnání celé svaté Církve“.

Od nepaměti stejně jako v budoucnosti je třeba hájit zásadu, podle které „každá dílčí církev musí být ve shodě s obecnou církví, nejen pokud jde o nauku víry a svátostná znamení, ale také pokud jde o univerzální nepřerušenou tradici od apoštolů přijatých obyčejů, které je třeba zachovávat, nejen aby se zabránilo bludům, nýbrž také aby se dále předávala víra neporušená; neboť zákon modlitby (lex orandi) Církve odpovídá jejímu zákonu víry (lex credendi) (1).

Mezi papeži, kteří osvědčili takto svěřenou péči, vyniká jméno svatého Řehoře Velikého; ten se postaral o to, aby jak katolická víra, tak poklady kultu a kultury, které Římané v předchozích staletích nashromáždili, byly předány mladým evropským národům.

Nařídil, aby forma posvátné liturgie, která byla slavena v Římě – a to jak mešní oběť, tak božské oficium, byla ustanovena a zachována.

Mimořádně velkou oporou byli mniši a také mnišky, kteří sloužili pod řeholí svatého Benedikta a současně všude hlásáním evangelia, svým životem názorně předváděli onu krajně spásnou větu, „že ničemu nelze dávat přednost před bohoslužbou“ (kap. 43). Tím způsobem oplodňovala posvátná liturgie podle římského způsobu nejen víru a zbožnost, ale také kulturu mnoha národů.

Je nesporné, že latinská církevní liturgie – se svými různými formami ve všech staletích křesťanské epochy – podporovala duchovní život mnoha světců, posilovala mnoho národů v ctnosti úcty k Bohu a oplodňovala jejich zbožnost.

Aby však svatá liturgie plnila tuto úlohu ještě účinněji, tomu věnovali různí další papežové v průběhu staletí zvláštní péči; mezi nimi vyniká zvláště svatý Pius V., který s velkou pastorační horlivostí z pověření Tridentského koncilu obnovil veškerý kult Církve, staral se o zlepšené vydávání liturgických knih „podle norem otců reformovaných“ a předal je k užívání latinské církvi.

Mezi liturgickými knihami římského ritu zřetelně vyniká Římský misál; vznikl ve městě Římě a nabýval v následujících staletích postupně forem, které mají velkou podobnost s těmi, které platily v posledních generacích.

„Stejný cíl sledovali v průběhu následujících staletí papežové, kteří usilovali o obnovu nebo ustanovení liturgických ritů a knih, a konečně na počátku tohoto století zahájili všeobecnou reformu“. (2) Tak skutečně jednali naši předchůdci Klement VIII., Urban VIII., svatý Pius X. (3), Benedikt XV. , Pius XII. a blahoslavený Jan XXIII.

V poslední době vyjádřil Druhý vatikánský koncil přání, aby s potřebnou pozorností a úctou vůči bohoslužbě byla tato bohoslužba znovu reformována a přizpůsobena požadavkům naší doby.

Veden tímto přáním schválil náš předchůdce papež Pavel VI. reformované a zčásti obnovené liturgické knihy latinské církve; všude na zemi byly přeloženy do velkého počtu lidových jazyků a byly přijaty jak biskupy, tak věřícími.

Jan Pavel II. revidoval třetí typické vydání Římského misálu. Tak pracovali papežové na tom, aby „tato liturgická budova (…) ve své důstojnosti a harmonii znovu zazářila.“ (4)

Na druhé straně lpěli četní věřící v některých oblastech na dřívějších liturgických formách, které jejich kulturu a jejich ducha tak zásadně poznamenaly, a činí tak s velkou láskou a vynalézavostí dále, takže Jan Pavel II., vedený pastýřskou starostlivostí o tyto věřící, zvláštním indultem Quattuor abhinc annos, který vypracovala Kongregace pro bohoslužbu, vytvořil možnost užívat Římský misál, který vydal Jan XXIII. v roce 1962, a v roce 1988 vyzval Jan Pavel II. v Motu proprio vydaném jako apoštolský list Ecclesia Dei, aby tato možnost byla dále velkodušně rozšířena k blahu věřících, kteří o to prosí.

Poté, co naléhavé prosby těchto věřících již delší dobu zvažoval Náš předchůdce Jan Pavel II. a také naši otcové kardinálové v konzistoři konané 23. března 2006 jim dopřáli sluchu, když bylo vše zrale uváženo, po vzývání Ducha Svatého a v pevné důvěře v Boží pomoc USTANOVUJEME následujícím apoštolským listem následující:


Čl. 1. Římský misál promulgovaný Pavlem VI. je vyjádřením řádné formy „Lex orandi“ katolické církve latinského ritu. Sv. Piem V. promulgovaný a Janem XXIII. nově vydaný Římský misál platí naopak jako mimořádná forma téhož „Lex orandi“ a vzhledem k úctyhodně starobylému užívání má se těšit náležité úctě.

Tyto dvě formy vyjádření „Lex orandi“ nepovedou žádným způsobem k rozdělení „Lex credendi“ Církve, neboť jsou to dvě formy použití jediného římského ritu.

Proto je povoleno, aby se podle blahoslaveným Janem XXIII. promulgovaného a nikdy nezrušeného Editio typica Římského misálu slavila mešní oběť jako mimořádná forma liturgie Církve. Podmínky pro použití této mešní knihy stanovené v předchozích dokumentech Quattuor abhinc annos a Ecclesia Dei jsou nahrazeny takto:

Čl. 2. Ve mších, které jsou slaveny bez lidu, může každý kněz latinského ritu jak světský, tak řeholní použít buďto Římský misál vydaný Janem XXIII. v roce 1962, nebo misál promulgovaný Pavlem VI., a to každý den, s výjimkou Svatého tridua.

Pro takové slavení podle jednoho nebo druhého misálu nepotřebuje kněz žádné povolení ani Apoštolského stolce, ani svého ordináře.

Čl. 3. Když si přejí společenství zasvěceného života nebo společenství apoštolského života ať už papežského nebo diecézního práva, aby při konventních nebo komunitních mších ve vlastní oratoři byla slavena mše svatá podle misálu promulgovaného v roce 1962, je jim to dovoleno.

Jestliže jednotlivá společenství nebo celý institut resp. celá společnost chce takto slavit mši svatou často nebo trvale, je to věc vyšších představených, aby rozhodli podle norem práva a podle zákonů a dílčích statutů.

Čl. 4. K takovému slavení mše svaté, které se koná podle čl. 2., mohou být ve shodě s právem připuštěni i věřící, kteří o to z vlastního podnětu žádají.

Čl. 5. § 1 Ve farnostech, kde trvale existuje skupina věřících, kteří lnou k dřívější liturgii, má farář přijmout ochotně jejich prosby, aby mše svatá byla slavena podle Římského misálu vydaného v roce 1962. On sám má dbát na to, aby blaho věřících bylo v harmonickém souladu s řádnou pastorační péčí ve farnosti, a to pod vedením biskupa po dle normy Kán. 392, přičemž je třeba zabránit rozštěpení a hájit jednotu celé Církve.

§ 2 Celebrovat podle misálu Jana XXIII. je možné ve všední dny. O nedělích a svátcích může být rovněž jedna bohoslužba tohoto druhu.

§ 3 Věřícím nebo kněžím, kteří o to prosí, má farář dovolit tuto mimořádnou formu i při zvláštních příležitostech, jako jsou svatby anebo pohřby, nebo při příležitostných slavnostech, jako jsou pouti.

§ 4 Kněží, kteří používají misál bl. Jana XXIII., musí být k tomu způsobilí a nesmí jim v tom bránit právní překážka.

§ 5 V kostelech, které nejsou ani farní, ani konventní, je věcí správce kostela udělit výše uvedená povolení.

§ 6 Ve mších, které jsou slaveny podle misálu bl. Jana XXIII. spolu s lidem, mohou být čtení přečtena také v lidové řeči s použitím vydání schválených Apoštolským stolcem.

Čl. 7. Kde nějaká skupina laiků nemůže získat faráře, kterého by požádala podle čl. 5. § 1, je třeba o tom uvědomit biskupa. Biskup je naléhavě žádán, aby vyhověl jejich přání. Jestliže se o takové slavení nemůže postarat, je třeba věc sdělit papežské komisi Ecclesia Dei.

Čl. 8. Biskup, který by se chtěl postarat o věřící v této věci, ale různé důvody mu v tom brání, může o této věci uvědomit komisi Ecclesia Dei, která mu poskytne radu a pomoc.

Čl. 9. § 1 Farář může – když všechno dobře zvážil – dát také povolení, když to slouží blahu duší, aby se i k udělení svátosti křtu, manželství, pokání a pomazání nemocných použily starší rituály.

§ 2 Biskupům se uděluje pravomoc udělovat svátost biřmování podle starého Pontificale Romanum, pokud to prospívá blahu duší.

§ 3 Svěcení klerici mají právo používat Římský breviář promulgovaný bl. Janem XXIII. v roce 1962.

Čl. 10. Místní ordinář má právo, pokud je to potřebné, zřídit personální farnost podle normy Kán. 518 pro slavení starších forem římského ritu, nebo jmenovat faráře nebo kaplana podle příslušného práva.

Čl. 11. Papežská komise Ecclesia Dei, kterou ustanovil Jan Pavel II. v roce 1988 (5), pokračuje v plnění svého úkolu. Tato komise dostává formy, úkoly a normy jednání, kterými ji chce vybavit papež.

Čl. 12. Tato komise bude kromě pravomocí, kterým se již těší, vykonávat autoritu Svatého stolce tím, že bude bdít nad zachováváním a uplatňováním těchto nařízení.

Toto všechno pak, co jsme jako Motu proprio vydané apoštolským listem ustanovili – tak určujeme – bude právoplatné od 14. září tohoto roku, svátku Povýšení Svatého kříže, bez ohledu na jakákoliv protikladná ustanovení.

Dáno v Římě u Svatého Petra 7. července léta Páně 2007, ve třetím roce Našeho pontifikátu.

BENEDIKT PP XVI.
(Neoficiální pracovní překlad)


Poznámky:

(1) INSTITUTIO GENERALIS MISSALIS ROMANI, EDITIO TERTIA, 2002, Nr. 397.

(2) PAPEŽ JAN PAVEL II., Apoštolský list Vicesimus quintus annus z 4. prosince 1988, Nr. 3: AAS 81 (1989) 899.

(3) Tamtéž.

(4) Sv. PAPEŽ PIUS X., Apoštolský list „Motu Proprio“ Abhinc duos annos z 23. října 1913: AAS

(5) Srov. PAPEŽ JAN PAVEL II., Apoštolský list „Motu proprio“ Ecclesia Dei adflicta z 2. července 1988, Nr. 6: AAS 80 (1988) 1498.